Vokounka
Jeskyně Vokounka se nachází ve východní části
Křtinského potoka, nedaleko křižovatky
Křtiny-Babice
nad Svitavou-Josefov.
Krátká vstupní chodba končí propastí 11 metrů hlubokou. Ta
ústí do většího dómu. Jeskyně má několik dalších prostor. V
současné době je jeskyně nepřístupná. Jeskyně je významná i
svými pravěkými archeologickými nálezy ve vstupní části a
propasti.
Název dle pověsti získala po olomučanském občanovi, tzv.
Vavřinci Vokounovi, který zradil ochránce
Nového hradu a
roku 1645 Švédům pomohl hrad dobýt. Tuto pověst podpořil
nález ostatků na dně propasti. Pověst poprvé zpracoval ve svém díle
Údolí křtu neboli
Křtinské čili Útulku (Vallis Baptismi Alias
Kyriteinensis seu diversorii) zábrdovický mnich Martin Alexandr Vigsius: "A tak v tomto údolí
(všímej si, čtenáři, této krajiny, a přejdi u cesty, která
vede od Bílovic) číhá opuštěnost, ukazující na protější
straně dvojitý otvor ve skalách: ústí jednoho je úzké a(c)
temné a je svíráno těmito těsnými místy, takže když nepřijme
přistěhovalce není-li to čtyřnohý tvor, také ho nepropustí.
Vnitřní prostory se dále pozvolna rozšiřují a kvůli srázu a
propasti je v nich nebezpečno; proto – jestliže bys dbal jen
o to, kolik obratnosti je třeba vynaložit, tě nebezpečí
poučí, abys nezahynul. Chvátáš-li tam, (d) nejsi člověkem
jen po celý tento den! Můžeš vidět ústí srázu, ne dno; a
ovšem, sestup se jeví jako snadný, (e) ale obrátit krok zpět
není v naší moci. Sem na tu stranu byl [svými] druhy
svržen Vavřinec Vokoun, onen přeběhlík bez špetky cti a
zrádce prastaré tvrze Nového hradu, která leží na
nepřístupné skále (lze si prohlédnout už nanejvýš sutiny a
nějaké zdi na hromadě), a odpykal trest za svou zradu; věř,
že (f) hoden mzdy své je dělník, který kvůli zaslepenému
hladu po zlatě s oddílem švédského vojska zabodával vítězné
znamení na tomto nejvyšším vrcholku hřebene pro křtinskou
kořist: nedlouho potom, jako Ikarus zbavený křídel,
sestoupil do hlubiny; kvůli posvátným předmětům křtinské
Matky, kvůli předmětům činícím zázraky, které baltští psi
zběsile rozkradli, bezbožně zneuctili a potupně převzali,
kvůli výsadám, povoleným co nejlaskavěji římskou církví,
nebyl hoden tohoto skalnatého peří, do něhož vrazil, nýbrž
do běla rozžhaveného řeřavého uhlí, jež [by] bylo sneseno
pod převis místo měkké podušky: zbabělý zrádce (g) se
nemusel ze své sudby, která se v tísnivé době obrací na tu i
na onu stranu, vyspat do doupěte hadů a žab..."
(Údolí křtu neboli Křtinské čili útulku, s. 5)
O jeskyni dále psal roku 1864 Davorin Kříž Lišenský (původní
pseudonym krasového badatele dr. Martina Kříže), který v
pozdějších letech ve svých spisech vedle popisu jeskyně
připojil též důležité výškové údaje. V roce 1906 Hermann
Bock (1882–1969) jeskyni zmapoval. Dne 31. května 1933 vyšel v Lidových novinách článek Josefa
Skutila Osudy švédského důstojníka Kallenberga u Brna.
Mimojiné se v něm píše: "... Jeskyňka Vokounka upomínající na tohoto proradce je
pátá jeskyně Josefského údolí, ležící na pravé straně
křtinského potoka v lesní trati na Okluku, z křtinské cesty
dobře patrná; je v ní asi desítimetrová propast, kde dr. M.
Kříž nalezl kostrové pozůstkatky několika individuí různého
stáří a rodu. Pozoruhodná je z těchto pozůstkatků lidských
jedna mužská mozkovna, jejíž čelo, čelní hrboly a celý tvar
ukazují na mladickou rachitis. Přirozeně není možno tvrditi,
že by to byla lebka Vokounova, o jehož zradě píše M. A.
Vigsius..." (Lidové noviny, 31. května 1933)
Vchod do jeskyně ve stráni nad Křtinským potokem
Zdroje: VIGSIUS, Martin Alexandr. Údolí křtu neboli
Křtinské čili útulku. Olomouc: Zábrdovický klášter,
1663, s. 5. Překlad Jakuba Žytky. SKUTIL, Josef.
Osudy švédského důstojníka Kallenberga u Brna. Lidové noviny
41,
31.5.1933, s. 3. ABSOLON, Karel. Moravský kras 2. díl.
Praha: Academia, 1970, s. 235. WANKEL, Jindřich. Obrazy z Moravského
Švýcarska a jeho minulosti. Brno: Muzejní a vlastivědná
společnost v Brně, 1984, s. 230. |