Průběh druhé světové války v Adamově, která probíhala v od 1. září 1939 do 8. května 1945.
Průběh
Ještě před začátkem druhé světové války se z Adamova stávala díky výrobě vojenské techniky strategická obec. Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla místní strojírna začleněna do Reichswerke Hermann Göring.
V roce 1943 bylo rozhodnuto o rozšíření závodu výstavbou nových výrobních hal. Avšak průtahy ve stavebních pracích nedovolily v nových prostorech rozjet výrobu před koncem války.
Po většinu doby války se Adamovu vyhnuly válečné útrapy. Přestože z Anglie byly několikrát vyslány k Adamovu spojenecké letouny, v členěném terénu svůj cíl nenašly. Ani očekávaný urputný boj o Adamov se nekonal. Rudá armáda, vědoma si nebezpečí ve svitavském údolí, snažila se celou oblast spíše obkleštit.
Situaci v místním závodě popisuje kronikář:
Tuto dobu, těsně před koncem války si dobře zapamatují zejména místní Škodovy závody. Ustupující Němci, a to jak civilisté, tak i později vojsko vykradli všecky zásoby určené pro dělníky. Co sami nepobrali rozebrali si místní občané. Bylo toho moc málo, co němci zanechali, ale mělo to bohužel nepěknou odezvu. Tímto, poměrně omluvitelným rozebráním potravin, jihž byl nedostatek, byl dán signál k obecnému vtrhnutí nezodpovědných živlů do závodu, který byl z nepochopitelných důvodů českým vedením závodu opuštěn, a všecky brány závodu dokořán zůstaly otevřeny. Občané, jejichž nervy byly vydrážděny očekáváním boje a válečných hrůz, které byly takřka přede dveřmi, vtrhli do závodu jindy tak úzkostlivě hlídaného štábem ozbrojených „werkšuců“ (Werkschütz - ochrana závodu) a odnášeli odsud vše, co se vzít dalo. V tomto vykrádání závodu měli prim zejména občané z blízkého (i vzdálenějšího) okolí, kteří na vozech odváželi i menší stroje, dále motory, celé kupy různého nářadí, měřící přístroje, mikrometry, kancelářský nábytek (stoly, židle a skříně) dílenské zařízení, kancelářské potřeby a papír, provazy, lana a řetězy, benzin, olej, petrolej, barvy a laky, čistící potřeby (kartáče a pometla), hřebíky, šrouby, dráty, plechy, prkna, trámy, pletivo, uhlí, brambory a j., zkrátka vše, co odnést dalo. Hrozný byl pohled do dílen, skladů a kanceláří, kde se vše válelo v jedné směsici s úlomky rozbitých strojů, zdiva a skla. Vyházené, rozbité a převrácené regály skladů, vypáčené stoly a skříně kanceláří, vypuštěné hasící přístroje, rozbité sudy se zelím, sklenice s rajčaty a okurky, rozbité a ušlapané krechty brambor a rozházené hromady uhlí na nádvoří továrny, to vše skrývalo hrůzný obraz zkázy, způsobený ne nepřítelem, ale vlastními lidmi. - Podle názoru současníků mělo zůstat české vedení závodu na místě, uzavřít závod a nikdo by se byl ani neodvážil vstoupit do závodu, tím méně z něho něco odnášet. Když ale zůstaly všechny dveře dílen a kanceláří po celý čas otevřeny, nelze se divit, že se toho zneužilo k vykrádání a zhanobení závodu.
Další velikou pohromou pro závod bylo zničení strojů v dílnách: Téměř všecky obráběcí i pomocné stroje závodu, soustruhy a revolvery, frézy, brusky a vrtačky, motory transmisní, stroje svařovací, měřící a zkoušecí aparáty, turbiny, kompresory a jiné stroje byly opatřeny náložemi a rozbity. Detonacemi byly přirozeně poškozeny také dílny a kanceláře, výdejny nářadí, stěny a střechy budov a rozbity všechna okna. (Pamětní kniha obce Adamova, s. 161-162)
Jak předchozí citace popisuje, byl dne 14. dubna vypracován plán celkové destrukce závodu. Jak Valášek ve své práci Adamov v boji proti fašismu a za vítězství čs. pracujícího lidu nad buržoazní reakcí píše, byli jeho strůjci Orlamünder, Richter, Neukirch a dr. Kinne. Dne 18. dubna spěšně uprchli ze závodu civilní zaměstnanci německé národnosti, společně s rodinami zabavili v závodě všechna vozidla, naplnili je zásobami z dělnických jídelen a Skalního sklepa a opustili obec.
O dva dny později přišly do Adamova první vojenské skupiny ustupující od Brna. Jednalo se o tzv. speciální zbraně. Jednotky se zde ubytovaly. Vozy s potravinami, municí a výzbrojí rozestavily po ulicích, před domy, do zahrad - koně ustájily ve větších místnostech jako např. na Sokolovně, v čekárně na nádraží, v kancelářích a dílnách. Na Horce a u nádraží rozestavěly děla, na cestách v okolí Adamově budovaly záseky, kulometná hnízda a tankové pasti. Od 22. dubna byla obec bez elektrického proudu.
25. dubna byl proveden první nálet tří ruských letounů na Adamov. Při tomto náletu vyhořela dřevěná budova mzdové účtárny. Nálety se stávaly častěji.
Při jednom z dalších náletů zahynula i jediná adamovská oběť druhé světové války - František Macháček. V ulicích padlo také několik německých vojáků, kteří byli pohřbeni na místě smrti, u kostela nebo na hřbitově. Dle plánů Rudé armády měl být Adamov obchvatem vzat do kleští a následně obsazen útokem.
8. května navečer bylo oznámeno stanné právo, zákaz pobytu na ulici, starosta obce Jen Melč byl zatčen. Kolem půl páté ráno druhého dne byly vyhozeny do vzduchu všechny tři mosty přes řeku Svitavu, ale i mosty v okolí Adamova, zapálena administrativní budova (číslo popisné 87) a zničena elektrocentrála. Brzy ráno obec Němci opustili. Kolem poledne se v Adamově objevil první sovětský vojín, který přijel od Střelčí. Následovala jej kolona Rudé armády. Místní obyvatelstvo společně s ženisty se dalo okamžitě do obnovování zbořeného železničního mostu. Vojáci jej poté překročili a pokračovali v pronásledování Němců směrem k Útěchova.
Vzpomínky pana Konečného otištěné v podnikovém časopisu Směr:
Začalo to vlastně koncem dubna. 25. dubna osvobodila Sovětská armáda Brno a zároveň podnikla po průzkumu letecký nálet na Adamov, kde v tu dobu byly ještě umístěny Schörnerové „jelení divise“.
Fronta se ustálila u Babic, kde se po celých 14 dnů bojovalo. A tu vzpomeňte se mou, jak všichni občané Adamova žili po plných 14 dnů ve sklepích, nebo v jeskynních v lese.
Tímto zdržením fronty utrpěl Adamov velký ztráty hospodářské, zvláště byl postižen náš závod, když po celých posledních 14 dnů Němci ničili v závodě stroje i jiný hospodářský majetek.
Byly zničeny všechny stroje v oddělení VK, ST I, NA a na nynějším ZN I. Svou práci prováděli Němci důkladně. Pod jednotlivé stroje umísťovali nálože a zničili tak vše, co se dalo, aby závod nebyl schopen další výroby.
Ilegální skupina KSČ čítala v Adamově čtyři muže, kteří neměli k disposici žádné zbraně a museli nečinně přihlížet k řádění těchto barbarů. Snažili jsme se aspoň proniknout přes frontu, abychom spolu se Sovětskou armádou pomohli bojovat a zachraňovat to, co se ještě zachránit dalo.
S úzkostí jsme sledovali rabování i některých našich občanů v závodě. Snažili jsme se najít elektrické vedení od podminovaných dvou mostů přes řeku Svitavu, a to jak železničního, tak i krásného železobetonového dopravního mostu.
Dnes vzpomínám těchto chvil společně s manželkou, která byla v tu dobu zaměstnána jako školnice na bývalé újezdní škole, kde jsme bydleli. Měli jsme příležitost sledovat jednání hitlerovců, kteří byli v tu dobu ve škole ubytováni a kterým škola sloužila jako nástupní stanice ke střídání jak na frontu k Babicím, tak i na druhou stranu na Útěchov.
V první květnové dny byla jejich tak zvaná „bojová morálka“ docela ve „psi“, a byli svými veliteli udržováni jenom pohrůžkou zastřelením. Bylo jasně vidět, že už to dlouho nevydrží.
Konečně 8. května navečer bylo ohlášeno stanné právo, zákaz pobytu na ulici, starosta obce, soudruh Melč, byl vzat do vazby jako rukojmí a k ránu o půl páté byly vyhozeny do vzduchu oba mosty přes řeku Svitavu, která se nám nepodařilo zachránit. Naše administrativní budova polita benzinem a zapálena. Elektrická centrála byla rovněž zničena.
Uspokojeni tímto řáděním pod tlakem postupující Sovětské armády, konečně se dali Němci na ústup. Od této chvíle byly oči nás všech – upřeny k Babicím – a každý se snažil být první, kdo ohlásí ostatním: „Vidím rudoarmějce!“
Dopoledne jsme pro pořádek zajišťovali strážnou službu „Rudé gardy“. Konečně – konečně, po několikati hodinách toužebného čekání asi o půl jedné hodině odpoledne vidím směrem od Střelčí přijíždět na konci prvního Rudoarmějce – mladého, krásného člověka, s první rudou hvězdou na čepici – kapitána.
Stavím se do pozoru a zdravím: „Zdrávstvujtě továryš“
A slov bylo málo pro to, co všechno chtělo v tu chvíli srdce prvníma bratru říci.
„Zdrávstvuj!“ – odpovídá, ale není ještě čas na řeči, třeba činů a tak i další slova milého sovětčíka – bystro nádo mosty robit – nám jasně říkají, že je nutné dát se všichni dohromady a pomoci k nejrychlejšímu postupu Sovětské armádě a že teprve potom, až poslední Němec bude vyhnán z naší vlasti, teprve potom bude čas k vřelým slovům díků, kterými jsme byli tak přeplnění.
Uvědomili jsme si to všichni. A ten elán, se kterým jsme začali opravovat železniční most – ten byl opravdu tím nejlepším přivítáním Sovětské armády. Však už byl nejvyšší čas. Sovětská vojska se přihnala opravdu jako vítr přes Adamov po zhruba opraveném mostě a dále pokračovala v pronásledování Němců směrem na Útěchov. Ani jsme nestačili odpovídat na otázky: „Kde Germanec a Vlasovec?“
A pak dny, které od začátku roku do 8. května nám trvaly tak nekonečně dlouho – letěly doslova jako voda při práci na odstraňování škod napáchaných válkou. Vždyť od svítání do setmění zdál se každý den tak krátký...
Léta prošla – zacelily se rány zasazené válkou našeho hospodářství, žijeme krásným, šťastným a radostným životem.
Nikdy však nezacelí se v našich srdcích bolest nad ztrátou tolika životů našich sovětských bratří, kteří přišli včas – a obětovali své životy za to, abychom my mohli žít.
S kytičkou v ruce přistupujeme k Vašim hrobům 9. května.
Bratři po krvi, bratři myšlením, bratři srdcem – máme Vás rádi!
Konečný (Směr, 8. května 1959)
Následující dny po 8. květnu již započaly odklizovací a obnovovací práce. Dne 8. června byla zvolena osazenstvem nové definitivní závodní rada. Předsedou byl zvolen Josef Řehák, soustružník. Národním správcem závodu jmenován inž. Václav Beneš. Závod též vyzval bývalé zaměstnance, aby do 23. června ohlásili všechny závažné stížnosti, týkající se trestních nebo odsouzeníhodných protinárodních nebo protisociálních činů zaměstnanců továrny za doby okupace či před ní.
V továrně byl stanoven termín 16. června, kdy se mohou zaměstnanci přihlásit u zaměstnavatele. Ti kteří tak neučinili, byli považováni za propuštěné. Přihlášeným zaměstnancům byla vyrovnána přetržka v nemocničním pojištění.
V Adamově na počest osvobození byl vybudován památník osvoboditelům. Památník obětem první světové války byl doplněn o dvě jména zemřelých i v této válce. Nakonec byl odhalen i památník zemřelým zaměstnancům adamovského závodu.