Průběh druhé světové války ve Vranově, která probíhala v od 1. září 1939 do 8. května 1945.
Průběh
V dubnu 1945 přišlo do Vranova kolem tří set uprchlíků z Brna a jeho okolí. Ubytováni byli rozptýleně po vesnici – někteří našli útočiště i v knížecí hrobce nebo na faře. Do obce zároveň dorazily dvě roty příslušníků německé divize „Hirsch“, kteří si svévolně zabírali domy a umisťovali koně, kde se dalo. Po několik dní se zde zdržovaly i dvě dělostřelecké baterie, rozestavěné na poli za domem č. p. 150 (dům Machatkových). Ty však záhy odhalilo sovětské letectvo, a tak musela být děla přesunuta jinam.
Zajištění základních potřeb, zejména potravin, bylo stále náročnější, a situaci zkomplikoval i výpadek elektřiny. Obyvatelé žili z vlastních zásob, a o to více si cenili pekaře T. Balabána, který dokázal i v těchto podmínkách péct chleba.
Budova školy byla zabrána jako vojenský lazaret, kde se ošetřovali ranění z bojů u Bílovic a Soběšic. Vojáci, kteří nepřežili, byli uloženi do společného hrobu při zdi starého hřbitova. Celkem zde spočinulo 24 padlých, jejichž jména se díky péči místního farního úřadu zachovala. V roce 1998 byly jejich ostatky exhumovány a převezeny.
Na konci dubna zakopala skupina příslušníků organizace „Wehrwolf“ zbraně a výbušniny pro plánované sabotážní akce v zázemí Rudé armády. Úkryt byl nejspíš v prostoru známém jako Havláskův kout. Později však byl prozrazen a zlikvidován.
Ještě 24. dubna vládl ve Vranově poměrný klid – dokonce se ten den konal pohřební průvod s hudebním doprovodem. O den později začal útok na Brno a na nebi se objevila sovětská letadla. V dvojicích kontrolovala pohyb po cestách a střílela po každém podezřelém cíli. Veškerý provoz utichl.
Téhož dne přišel o život první občan Vranova – František Bauer z domu č. p. 36. Utrpěl smrtelné zranění už asi o čtrnáct dní dříve při bombardování Brna, kdy jeho vůz zasáhla letecká puma.
Brno padlo 27. dubna a fronta se zastavila. Sovětské a rumunské jednotky se rozmístily v Řečkovicích, Mokré Hoře, Soběšicích, Bílovicích a Řícmanicích. Práce v adamovských a kuřimských továrnách utichla už téměř před dvěma týdny. Němci začali ničit stroje a zařízení, zatímco někteří lidé ve zmatku podnikali rabování – odnášeli vše, co mělo cenu, včetně motorů a nábytku.
Každou noc přeletěl nad krajinou sovětský dvojplošník, který uměl klouzat bez spuštěného motoru. Večer 27. dubna v půl desáté shodil tři bomby v domnění, že v domě č. p. 47 funguje radiostanice. První bomba dopadla u jižní zdi kostela, kde způsobila jen menší poškození. Druhá zasáhla dům č. p. 68 Františka Opletala, kde se odehrála tragédie – zahynulo zde jedenáct žen, uprchlic z Brna, a dvouletá Jarmila Opletalová. Její čtyřletý bratr Miroslav zůstal nezraněn. Rodiče v tu chvíli doma nebyli. Třetí bomba explodovala mezi domy č. p. 3 a 47 a napáchala pouze drobné škody.
Po tomto útoku se několik rodin rozhodlo opustit domovy a uchýlit se do lesů. Stavěli si tam přístřešky z klád a chvojí, někdy i zemljanky. Zbytky některých těchto úkrytů lze v lese najít dodnes.
Do vesnice dopadlo i několik granátů, ale žádný z domů nebyl přímo zasažen. Jedna menší puma skončila v zahrádce u domu č. p. 1 – neexplodovala a byla zneškodněna až 10. května. Větší bomba dopadla na louku pod křížem na dolním konci obce.
Další tragédie nastala 3. května, kdy sovětské dělostřelectvo ostřelovalo ustupující německý tank. Jeden z granátů zasáhl dům č. p. 137 (v té době ještě patřící k Vranovu). Zahynul majitel domu Jindřich Kuchta a dva uprchlíci z Brna.
Dne 5. května se začal německý vojenský kontingent stahovat. Největší přesun proběhl v noci z 7. na 8. května. Vojáci ničili vše, co nemohli odvést, a ustupovali přes Šebrov dál na Lipůvku, Tišnov nebo Svitavy. V těchto dnech – od 7. do 9. května – prošly sousedním Šebrovem tisíce mužů, povozů, vozidel i obrněné techniky. Od 9. do 11. května pak tudy táhla sovětská a rumunská vojska.
Německo oficiálně kapitulovalo 8. května a každé ozbrojené vystoupení po tomto datu bylo považováno za sabotáž.
Dne 9. května vládla ve Vranově zvláštní atmosféra – ticho, napětí, slunečný jarní den. Lidé čekali, co se stane. Občas projel německý voják na motorce nebo koni. Kolem poledne dorazil z Lelekovic lehký německý tank se dvěma vojáky, kteří informovali, že od Jehnic postupují Rumuni. Tank pak odjel směrem na Šebrov.
Němci mezitím podminovali a nařízli stromy podél silnice na Útěchov. Po poledni je vyhodili do vzduchu a cestu tak zcela zablokovali. Několik statečných občanů se snažilo tomu zabránit, ale neúspěšně.
Kolem třetí hodiny odpoledne dorazily do obce první oddíly sovětské a rumunské armády – pěšky, na koních, na povozech. Před záseky se vojáci rozdělili – část šla lesní cestou kolem Chlumského hájenky na dolní konec, ostatní se snažili zátarasy obejít. Při tom byl jeden sovětský voják smrtelně zasažen palbou – pravděpodobně z oblasti myslivny nebo od cesty u dnešního dětského domova. Stříleli ustupující Němci, kteří pak prchli přes Žižkov na Šebrov, kde byli dopadeni.
Kolem čtvrté hodiny odpoledne byl Vranov v rukou osvoboditelů. Lidé je vítali s radostí a úlevou. Vojáci byli zaprášení, prostě oblečení, vyzbrojeni puškami, samopaly a kulomety Maxim. I oni měli radost z konce války a touhu vrátit se domů. Jeden z nich však padl – nadporučík Georgij Dmitrijevič Los. Na místě, kde zahynul, byl nejdříve postaven dřevěný kříž, později (roku 1973) nahrazen kamenným památníkem z Babího lomu podle návrhu architekta Josefa Opatřila. Památník je věnován jemu i padlým občanům Vranova.
Obec byla uchráněna před většími boji – ležela totiž v tzv. „zemi nikoho“, mezi 40. sovětskou armádou na severu a 53. armádou na jihu.
Po skončení války nastala doba nadějí a budování. Založen byl Místní národní výbor, jehož předsedou se stal Karel Řeholka z č. p. 5. Hned se začalo se správou zajištěného německého majetku. Ve Vranově působilo 16 členů Revoluční gardy, kteří měli spoustu práce – obcí procházely kolony vězňů, totálně nasazených i dalších lidí, protože vlaky jezdily z Prahy a Svitav pouze do Blanska.
Dne 26. května projel obcí prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou a doprovodem – mířili do Blanska, odkud pokračovali vlakem do Prahy. Původní trasa měla vést přes Lipůvku, a tak prezidenta vidělo jen pár místních.
Dubnové a květnové dny přinesly Vranovu mnoho těžkostí – shánění porodní asistentky bylo téměř nemožné, lidé trávili noci ve sklepích, zatímco jejich domy okupovali vojáci. Pohřby se konaly v noci, ranění museli být dopraveni až do Brna. Bunkry v lese se nakonec využily méně, než se čekalo, ale granáty dopadaly blízko. Vranovští byli svědky leteckých útoků na německé kolony přímo na silnici.
Každý prožil konec války jinak. Mnozí si pamatují sovětského vojáka, který přišel ke dveřím, zeptal se: „German nět?“, napil se vody a pokračoval dál. Dnes válku připomíná už jen jeden výrazný kráter po bombě, stále patrný na louce v zatáčce pod „Matyldou“, za potokem.
Zdroje
- ŽAMPACH, Vojtěch. Směr Brno. Brno: Blok, 1975. s. 113-115, 137-138, 255-256, 304.
- SKOUPÝ, Jiří. Na závěr válečných let vzpomíná pan Jiří Skoupý v Zpravodaj Vranov, 2005, č. 2. Vranov: zastupitelstvo obce Vranov. s. 3-7.