(založena nová stránka s textem „náhled|alt=Lenka Vrožinová v roce 2022|Lenka Vrožinová v roce 2022 '''Lenka Vrožinová''' (16. ledna 1949 v Boskovicích – 13. března 2026) byla zastupitelka města Adamova a redaktorka Adamovského zpravodaje. == Životopis == Narodila se 16. ledna 1949 v Boskovicích. Dětství prožila ve Sloupu v Moravském krasu, kde vychodila základní školu. Násle…“) |
(→Životopis: link) |
||
| Řádek 7: | Řádek 7: | ||
Do Adamova se rodina přistěhovala 20. prosince 1970 poté, co její manžel nastoupil do [[Adamovské strojírny|Adamovských strojíren]], kde získal podnikový byt. Lenka Vrožinová zde od prosince 1976 pracovala v nářaďovně a postupně prošla několika pracovišti. Při zaměstnání vystudovala Střední ekonomickou školu v Blansku, kterou ukončila maturitou v roce 1983. | Do Adamova se rodina přistěhovala 20. prosince 1970 poté, co její manžel nastoupil do [[Adamovské strojírny|Adamovských strojíren]], kde získal podnikový byt. Lenka Vrožinová zde od prosince 1976 pracovala v nářaďovně a postupně prošla několika pracovišti. Při zaměstnání vystudovala Střední ekonomickou školu v Blansku, kterou ukončila maturitou v roce 1983. | ||
Po odchodu Josefa Pečenky nastoupila jako redaktorka podnikového časopisu [[Směr]], kde působila 15 let. V období reorganizace a snižování stavů v Adastu odešla pracovat do firmy [[ADAVAK]], odkud následně odešla do starobního důchodu. | Po odchodu [[Josef Pečenka|Josefa Pečenky]] nastoupila jako redaktorka podnikového časopisu [[Směr]], kde působila 15 let. V období reorganizace a snižování stavů v Adastu odešla pracovat do firmy [[ADAVAK]], odkud následně odešla do starobního důchodu. | ||
Veřejně se angažovala v komunální politice. V roce 1994 byla zvolena do zastupitelstva města Adamova a stala se členkou rady města. Působila také v Kulturně informační komisi a byla předsedkyní inventarizační a likvidační komise. Podílela se na vydávání [[Adamovský zpravodaj|Adamovského zpravodaje]], zejména v jeho počátcích od roku 2003, kdy uplatnila své zkušenosti z redakční práce. | Veřejně se angažovala v komunální politice. V roce 1994 byla zvolena do zastupitelstva města Adamova a stala se členkou rady města. Působila také v Kulturně informační komisi a byla předsedkyní inventarizační a likvidační komise. Podílela se na vydávání [[Adamovský zpravodaj|Adamovského zpravodaje]], zejména v jeho počátcích od roku 2003, kdy uplatnila své zkušenosti z redakční práce. | ||
Aktuální verze z 1. 10. 2026, 06:19

Lenka Vrožinová (16. ledna 1949 v Boskovicích – 13. března 2026) byla zastupitelka města Adamova a redaktorka Adamovského zpravodaje.
Životopis
Narodila se 16. ledna 1949 v Boskovicích. Dětství prožila ve Sloupu v Moravském krasu, kde vychodila základní školu. Následně se přestěhovala do Blanska, kde krátce pracovala v podniku RaJ Blansko a poté v Univa Blansko. Zde se seznámila se svým manželem Miloslavem Vrožinou. Manželům se narodily dvě dcery – Lenka a Dagmar.
Do Adamova se rodina přistěhovala 20. prosince 1970 poté, co její manžel nastoupil do Adamovských strojíren, kde získal podnikový byt. Lenka Vrožinová zde od prosince 1976 pracovala v nářaďovně a postupně prošla několika pracovišti. Při zaměstnání vystudovala Střední ekonomickou školu v Blansku, kterou ukončila maturitou v roce 1983.
Po odchodu Josefa Pečenky nastoupila jako redaktorka podnikového časopisu Směr, kde působila 15 let. V období reorganizace a snižování stavů v Adastu odešla pracovat do firmy ADAVAK, odkud následně odešla do starobního důchodu.
Veřejně se angažovala v komunální politice. V roce 1994 byla zvolena do zastupitelstva města Adamova a stala se členkou rady města. Působila také v Kulturně informační komisi a byla předsedkyní inventarizační a likvidační komise. Podílela se na vydávání Adamovského zpravodaje, zejména v jeho počátcích od roku 2003, kdy uplatnila své zkušenosti z redakční práce.
Za svou činnost pro město Adamov obdržela Pamětní list k 90. výročí vzniku samostatného Československého státu.
Zdroje
- Bez uvedení autora. Vzpomínka na Lenku Vrožinovou v Adamovský zpravodaj, 2024, č. duben. Adamov: město Adamov. s. 9.