Tomuto článku chybí obrázky. Víte-li o nějakých svobodně šiřitelných, neváhejte je načíst na Wikimedia Commons a přidat do článku.
Tibor Minárik (12. prosince 1927, Častá – 14. října 2000 v Adamově) byl známá osobnost v Adamově.
Životopis
Tibor Minárik patřil k osobitým postavám Adamova. Narodil se 12. prosince 1927 v obci Častá na Slovensku. Svůj život později spojil s Adamovem, kde pracoval jako brusič kovů v Adamovských strojírnách a bydlel na adrese Dvořákova 1. Zemřel 14. října 2000 v Adamově.
Zajímavý portrét Tibora Minárika přinesl časopis Mladý svět v roce 1996. V rubrice Bylo nebylo vyšel 16. října 1996 článek novinářky Jany Doležalové s fotografiemi Tomáše Nosila. Už jeho titulek „Jiný nik jako Tibor Minárik“ naznačoval, že jde o člověka, který se vymykal běžným představám.
Tibor měl široké zájmy. Rád hrával tenis, přednášel básně, navštěvoval koncerty brněnské filharmonie a zajímal se o literaturu. V článku je popisován jako člověk, který měl rád život, společnost a zároveň si dokázal najít čas na chvíle o samotě.
Mezi Adamováky byl známý především díky svému srubu, který si vybudoval v lese. Právě tam trávil značnou část volného času. Místo si postupně upravoval, zdobil různými nápisy a předměty a vytvořil si v něm vlastní zázemí.
Srub sám označoval jako svůj hrob. Nešlo však o místo spojené se smutkem, ale o prostor, kde mohl odpočívat, přemýšlet a věnovat se tomu, co měl rád. V dobovém rozhovoru popisoval, jak do lesa pravidelně chodí, stará se o své místo a nachází zde klid.
Novinářka Jana Doležalová zachytila také jeho životní filozofii. Tibor se označoval za spokojeného člověka a z rozhovoru vyplývá, že si dokázal vážit jednoduchých věcí. Vedle pobytu v lese měl rád také tenis, hudbu a setkávání s lidmi.
Miloslava Peterková vzpomíná:
Na dveřích bytu měl napsáno - Tibor Minárik - robotník, Mahátma - Čisté Srdce. Strávila jsem s ním v lese nad Adamovem mnoho času, když jsem čekala první dceru, chodívali jsem na vycházky a on krásně povídal o Životě. Sedávali jsme na terase jeho lesního bungalovu a hřáli se na Sluníčku, vždycky nalámal na talířek hořkou čokoládu a na boku terasy měl takový malý záhonek, kde rostly brambory a mezi nimi měl zakopaný takový malý šampíčka. Pod tou terasou byl vykopaný kus kopce a tam mu chodívali mufloni. Někdy jsme jen tak seděli a nemluvili a pak začali přilétat malincí ptáčci a sedali mu na ramena a na ruce, měl je pojmenované, vzpomínám si, že jeden se jmenoval Cicero. Byl to vzácný člověk. Jezdil do Brna na filharmonii – to si vzal baret, dlouhý šál a dlouhý kabát a říkal – „iděm do filharmonie“, ráda na něho vzpomínám. Někde doma mám plakátek kde ho někdo nakreslil s jeho lesními zvířaty. U Mufloní studánky vyrobil milník, a na něm byly směrovky s údajem v km jak je z toho místa daleko třeba do New Yorku a tak. Po lese vyřezával ze zlámaných zbytků stromů sochy, byl to takový dobrý duch lesa. Někdy mám pocit, že si kousek toho jeho klidu v sobě pořád nesu.
Tibor Minárik zemřel 14. října 2000 v Adamově. Díky článku v časopise Mladý svět se dochoval zajímavý pohled na jeho život a na člověka, který byl svým způsobem jedinečný.
Zdroje
- DOLEŽALOVÁ, Iný nik ako Tibor Minárik in Mladý svět, ročník 38, č. 42, 16. října 1996.
- Vzpomínky Miloslavy Peterkové.