.JPG)
Památník Antonína Ševčíka je památník vybudovaný v roce 1905 na severním svahu Babické plošiny, severně od Babic nad Svitavou.
Na památníku tvořením kupou vápencových balvanů je na mramorové desce nápis:
ANTONÍN
ŠEVČÍK
* 9./VII. 1852
† 10./II. 1905
Historie
Památník je věnován památce Antonína Ševčíka, který na tomto místě zahynul 10. února 1905 při práci v lese. Při náledí se na něj převrhl povoz naložený dřívím. Původně zde byl umístěn malovaný obrázek, později vybudován památník. Při památníku je informační deska, která událost dále přibližuje.
Jaroslav Marcha událost zvěčnil ve svém díle Ptačí chléb:
Po léta a léta jezdil s námi stahovat stromy starý Vějica se svými třemi kluky. Seděli vždycky na voze jako čmeláci, a když Vějica zastavil na pasece, jeden vzal řetězy, druhý návaly a třetí rozdělal vůz. A Vějica jen pokřikoval, klády stahoval a práce jim kvetla. A kupodivu, když některý z Vějicových kluků dorostl, že musil na řemeslo, objevil se na voze druhý. U Vějiců měli zvláštní boží úrodu, kam ses podíval do kouta, kluk na kluka. Dokud byl starý, dědouch Vějicův, seděl na kozlíku a dělal lušně, rozvory, ba i loukotě vysekal. Grunt jenom vším slynul. Ale když mladý Vějica nastoupil a už desátý kluk seděl za stolem, jaký div: kluci jedli a trhali a mez za mezí padala do nich. Exekuce na exekuci, až grunt vzal čert. A proto, jak kluci dorůstali, jako kotlačky se věšeli na valňák a jen do lesa a do lesa! Jako by opravdu byl u sedláků zákon boží: že co otcové ztratí, syni dobývají. Zase kupovali zpátky meze a louky.
A mohlo pršet jako z konve, Vějicův vůz po ránu drkotal k lesu, kluci seděli v houních na seně a starý na násadě. Až za jednoho deštivého dne, kdy se stromů teče, že opratě i ruce umokají, jeli chlapci Véjicovi brzy z lesa domů. Seděli zamotáni v houních a starého Vějicu vezli mezi závity přikrytého halenou.
„Co se stalo, chlapci?“ ptali se formani, kteří pro psí počasí v ten den nevyjeli a vyšli ze suchých kůlen.
„Tatínek se nám zabili,“ odpovídali chlapci.
„A jak jste to, proboha, dělali?“
„Otočilo se po mokré zemi kolo, návalka sjela a jedle spadla tatínkovi na hlavu,“ vykládali chlapci a plakali.
„A proč jste kolo ze dvou stran řetězem neuvázali k ramenům valňáku, když je mokro?“
Chlapci pokrčili rameny.
„Tatínek zapomněli,“ povídá nejmladší.
„To už na něho osud čekal,“ poznamenal Foront, dojat neštěstím kamaráda. Lidé vybíhali, křižovali se a chlapci jeli dolů s mrtvým Vějicou. Měl hlavu rozmáčknutou jako dýnko, nikdo už ho nepoznal.
Nad zapadlými hutěmi Josefovského údolí visí na sosně v hlubokém jedlí obrázek. Je nevelký, pitvorně venkovským malířem namalovaný. Jsem otrlý cestami života a svět mi nepřidal, ba spíše vzal, ale když jdu okolo obrázku, vždycky se zastavím a smeknu. Tam se zabil Vějica, lesní forman z mých mladých let a od té doby tam ptáci nezpívají. Jako by jim ten, jenž sosnám dává jmelí a keřům pupeny, řekl: „Tady nechte jenom stromy šumět!“
Zdroje
- TRUHLÁŘ, Jiří. Památníky adamovských lesů. Praha: Primus, 2003. s. 136. ISBN 80-86207-24-2.