Zobrazení zdroje stránky Památník Antonína Ševčíka

[[Soubor:Pamatnik Antonina Sevcika (okres Blansko).JPG|náhled|alt=Pamatnik Antonina Ševčíka|Pamatnik Antonina Ševčíka]]
'''Památník Antonína Ševčíka''' je památník vybudovaný v roce 1905 na severním svahu [[Babická plošina|Babické plošiny]], severně od [[Babice nad Svitavou|Babic nad Svitavou]].

Na památníku tvořením kupou vápencových balvanů je na mramorové desce nápis:

<blockquote>
''ANTONÍN''<br>
''ŠEVČÍK''<br>
''* 9./VII. 1852''<br>
''† 10./II. 1905''
</blockquote>

== Historie ==
Památník je věnován památce Antonína Ševčíka, který na tomto místě zahynul 10. února 1905 při práci v lese. Při náledí se na něj převrhl povoz naložený dřívím. Původně zde byl umístěn malovaný obrázek, později vybudován památník. Při památníku je informační deska, která událost dále přibližuje.

[[Jaroslav Marcha]] událost zvěčnil ve svém díle Ptačí chléb:

<blockquote>
''Po léta a léta jezdil s námi stahovat stromy starý Vějica se svými třemi kluky. Seděli vždycky na voze jako čmeláci, a když Vějica zastavil na pasece, jeden vzal řetězy, druhý návaly a třetí rozdělal vůz. A Vějica jen pokřikoval, klády stahoval a práce jim kvetla. A kupodivu, když některý z Vějicových kluků dorostl, že musil na řemeslo, objevil se na voze druhý. U Vějiců měli zvláštní boží úrodu, kam ses podíval do kouta, kluk na kluka. Dokud byl starý, dědouch Vějicův, seděl na kozlíku a dělal lušně, rozvory, ba i loukotě vysekal. Grunt jenom vším slynul. Ale když mladý Vějica nastoupil a už desátý kluk seděl za stolem, jaký div: kluci jedli a trhali a mez za mezí padala do nich. Exekuce na exekuci, až grunt vzal čert. A proto, jak kluci dorůstali, jako kotlačky se věšeli na valňák a jen do lesa a do lesa! Jako by opravdu byl u sedláků zákon boží: že co otcové ztratí, syni dobývají. Zase kupovali zpátky meze a louky.''<br>
''A mohlo pršet jako z konve, Vějicův vůz po ránu drkotal k lesu, kluci seděli v houních na seně a starý na násadě. Až za jednoho deštivého dne, kdy se stromů teče, že opratě i ruce umokají, jeli chlapci Véjicovi brzy z lesa domů. Seděli zamotáni v houních a starého Vějicu vezli mezi závity přikrytého halenou.''<br>
''„Co se stalo, chlapci?“ ptali se formani, kteří pro psí počasí v ten den nevyjeli a vyšli ze suchých kůlen.''<br>
''„Tatínek se nám zabili,“ odpovídali chlapci.''<br>
''„A jak jste to, proboha, dělali?“''<br>
''„Otočilo se po mokré zemi kolo, návalka sjela a jedle spadla tatínkovi na hlavu,“ vykládali chlapci a plakali.''<br>
''„A proč jste kolo ze dvou stran řetězem neuvázali k ramenům valňáku, když je mokro?“''<br>
''Chlapci pokrčili rameny.''<br>
''„Tatínek zapomněli,“ povídá nejmladší.''<br>
''„To už na něho osud čekal,“ poznamenal Foront, dojat neštěstím kamaráda. Lidé vybíhali, křižovali se a chlapci jeli dolů s mrtvým Vějicou. Měl hlavu rozmáčknutou jako dýnko, nikdo už ho nepoznal.''<br>
''Nad zapadlými hutěmi Josefovského údolí visí na sosně v hlubokém jedlí obrázek. Je nevelký, pitvorně venkovským malířem namalovaný. Jsem otrlý cestami života a svět mi nepřidal, ba spíše vzal, ale když jdu okolo obrázku, vždycky se zastavím a smeknu. Tam se zabil Vějica, lesní forman z mých mladých let a od té doby tam ptáci nezpívají. Jako by jim ten, jenž sosnám dává jmelí a keřům pupeny, řekl: „Tady nechte jenom stromy šumět!“''
</blockquote>

[[Kategorie:Památník Antonína Ševčíka]]